Podmíněné propuštění z výkonu trestu je okamžikem, který má zásadní vliv na samotný průběh výkonu trestu a nejen na život po propuštění odsouzených osob, jejichž návrhu bylo vyhověno , ale také odsouzených osob, kterým vyhověno nebylo.
Ze strany odsouzených osob je podmíněné propuštění vnímáno jako okamžik, pro který se v mnohých situacích chovají tak, aby neohrozili dosažení tohoto cíle. Proces výkonu trestu a očekávání resp. možnost jeho dřívějšího ukončení prostřednictvím podmíněného propuštění je motivací a cílem, kterého vězněné osoby chtějí zdárně dosáhnout.
Je to častý důvod, proč vidina svobody zabraňuje projevům zažitých modelů chování, které právě odsouzenou osobu v mnohých případech do výkonu trestu odnětí svobody přivedly.
Podmíněné prouštění je také velmi stresující záležitost, jejíž intenzita se zvyšuje s ubíhajícím časem, kdy se krátí cesta k dosažení této mety v životě odsouzené osoby. Stejně tak je samotný průběh řízení o podmíněném propuštění pro odsouzenou osobu stresující. O to vyšší intenzita následného stresu se dostaví v případě, kdy odsouzená osoba z výkonu trestu propuštěna není.
Ani odsouzené osoby, které jsou ve výkonu trestu opakovaně se neubrání myšlenkám na předčasné ukončení jejich emocionálního i faktického strádání ve vězení a pohrávají si s myšlenkou podání návrhu na podmíněné propuštění, které je v jejich případě však pouhým psychologickým gestem vůči sobě samým, protože reálný výsledek řízení u osob opakovaně ve výkonu trestu je v drtivé většině negativní.
Z psychologického hlediska je institut podmíněného propuštění nastaven zcela správně jako motivační prvek k bezproblémovému výkonu trestu odnětí svobody. Je to ale také možnost negativního střetu s reálným výsledkem řízení.
Kdy po neúspěšné žádosti o podmíněné propuštění dochází u vězněné osoby k zásadním otázkám a polemikám, jejichž zodpovězení má nejen zásadní vliv na další výkon trestu odnětí svobody, ale především na samotná přesvědčení člověka, která na základě svého vnitřního zklamání zaujme.
Pakliže se jedinec nedokáže ztotožnit s názorem autoritativních institucí o důvodech nevyhovění žádosti o podmíněné propuštění, začnou u odsouzené osoby převládat pocity ukřivdění, neschopnosti pochopit, ze strany soudů a jejich představitelů, skutečnou touhu po svobodě.
Pakliže se jedinec dokáže ztotožnit s odůvodněním zamítavého stanoviska soudů k návrhu na podmíněné propuštění, může faktickými krok eliminovat důvody a překážky, které brání v pozitivním rozhodnutí soudů a požádat o podmíněné propuštění opakovaně.
Velmi malé množství odsouzených osob však disponuje nejen dostatečnou mírou sebereflexe, která je nutná k pochopení příčin a důsledků páchané trestné činnosti, ale následně v drtivé většině nejsou odsouzené osoby schopny a ochotny podstoupit dlouho - trvající proces vnitřní změny, kterou je nutné doložit faktickými skutečnostmi (například změnou přístupu ke svým povinnostem, které jsou jedním předpokladů velmi složité definice „vedení řádného života“, stejně tak změnou vnitřního nastavení jednotlivce v souvislosti s pochopením důvodů páchání trestné činnosti, ale především nutnosti eliminovat do budoucna tyto aspekty)
Aspekty je myšleno například nevhodný výběr osob blízkých, přátel, kamarádů, partnerů a partnerek, kteří mají nebo měli zásadní vliv na (jako příčina) páchání trestné činnosti odsouzené osoby.
Nelze omlouvat trestnou činnost špatným rodinným zázemím, negativními dopady na rozvoj osobnosti jedince, ani například emocemi, které vzplály vůči partnerovi / partnerce, kvůli které odsouzené osoby často páchají trestnou činnost, aby uspokojily potřeby své , ale především potřeby svého protějšku.
To však neznamená, že tyto aspekty nemají mnohdy zásadní vliv na pachatele trestné činnosti. Proto je nutné vytřídit zdravé a nezdravé mezi lidské vazby a dle toho učinit faktické kroky, které povedou k vytržení pachatele trestné činnosti z prostředí, které má vliv na páchání trestné činnosti.
Což lze následně deklarovat, jako faktické kroky ze strany odsouzené osoby, která takto dokázala identifikovat příčiny páchání trestné činnosti (vnější faktory) a dokázala je také eliminovat.
Je však nutné se také zaobírat faktory vnitřními , které můžeme nazývat skutečnou vnitřní změnou jednotlivce, která je možná i v pokročilém věku i po absolvování několika násobného výkonu trestu odnětí svobody. Není definováno, kolik negativních zkušeností potřebuje absolvovat jednotlivec, aby u něj došlo k zásadním změnám, stejně tak není možné definovat intenzitu, která je dostačující a která již překračující únosnost lidské psychiky konkrétního jedince, což v člověku aktivuje potřebu „něco změnit“.
Proto nelze paušalizovat splnění podmínek vedení řádného života, které jsou mnohdy argumentem soudců k zamítavým stanoviskům podmíněného propuštění. Je tudíž na každé odsouzené osobě, která žádá o podmíněné propuštění poprvé , či opakovaně, aby sama prokázala, co a na základě jakých okolností se v životě odsouzené osoby změnilo a co HO nebo JI přimělo k zamyšlení, přehodnocení priorit v hodnotovém žebříčku a tak dále.
Nelze zazlívat soudcům, ani zaměstnancům vězeňské služby předpojatost, která hovoří v neprospěch odsouzených osob, protože zkušenosti i čísla hovoří zcela v neprospěch odsouzených osob, které se do výkonu trestu dostanou, či dostávají opakovaně.
Je tedy na každém jednotlivci, aby svým chování a přístupem, racionálními úvahami a faktickými kroky prokázal polepšení a změnu vnitřního nastavení, které je předpokladem ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění.
Podmínky jsou natolik flexibilní, nikoli proto, aby omezovaly a předem stanovovaly jasná pravidla k podmíněnému propuštění, ale předně aby přinutily odsouzené osoby (převážně více krát trestané) k činnosti, která je prokazatelná a která má pro další šanci prostřednictvím podmíněného propuštění opodstatněný základ.
Bohužel, velmi malé procento odsouzených se chce skutečně změnit, a proto nezbývá nic jiné, než-li akceptovat stanoviska soudů a vězněné osoby ponechat ve výkonu trestu odnětí svobody, bez nároku na podmíněné propuštění.
Efekt motivačního aspektu ve vidině naděje předčasného ukončení výkonu trestu je dvojsečný a vzhledem k výsledkům opakovaných žádosti o podmíněné propuštění odsouzených osob, je primárním negativním důsledkem UTVRZENÍ odsouzené osoby o skutečnosti, že TO NEMÁ SMYSL.
Toto přesvědčení si pak s sebou odsouzená osoba nese do civilního světa, po odpykání trestu v plné výši a tento postoj se ihned projevuje v přístupu člověka k dalšímu průběhu života. Je nezpochybnitelné, že míra recidivy v rámci českého vězeňství patří k nevyšším v celé Evropské Unii.
Odráží se na tom nejen samotné vnitřní nastavení odsouzené osoby, která se ve výkonu trestu odnětí svobody neměla vůli změnit, ale také frustrace, kterou si s sebou jedinec z výkonu trestu odnětí svobody nese.
Problematické v této části vnímání nespravedlnosti ze strany odsouzených osob, je jejich vlastní neschopnost sebereflexe, která by předestřela jasné odpovědi na jasně definované otázky, které vedly k zamítavému stanovisku soudu o návrhu na podmíněné propuštění.
Je tedy nejen na každém jednotlivci, který žádá o podmíněné propuštění opakovaně (jenž nevyužil prvního podmíněného propuštění, které prvo vězněné osoby získávají zcela zadarmo, bez nutnosti prokazovat skutečné polepšení a skutečný předpoklad vedení řádného života), aby si položil -a tyto otázky a pokud nalezne alespoň nějaké konkrétní odpovědi, které by mohly obstát a mohl -a je doložit faktickými kroky, může počítat minimálně se zájmem soudního senátu o řízení, ve kterém se rozhoduje o návrhu na podmíněné propuštění.
V opačném případě je veškerá proti argumentace zaměřená především a výhradně na emoce soudního senátu naprosto lichá a předem určena k neúspěchu.
Stejně tak by si výše uvedené otázky měli položit rodinní příslušníci, přátele, kamarádi, kteří velmi často hořekují nad nespravedlností soudů a nekompetentnosti soudních představitelů. Měli by přemýšlet nad skutečným stavem věci, zda-li jejich blízká osob v průběhu výkonu trestu odnětí svobody skutečně učinil -a maximum možného, aby se z výkonu trestu odnětí svobody na podmíněné propuštění, byť opakované, skutečně dostal.
Argument opakování trestné činnosti z důvodu uplatňování autoritativních rozhodnutí soudů, která se vztahují na případné finanční výdělky odsouzené osoby v souvislosti se srážkami ze mzdy, případně prodejem movitého majetku z důvodu vzniklých závazků vůči státu nebo poškozeným, jsou do jisté míry oprávněné a jsou velmi častým vysvětliením odsouzených osob, které se ve výkonu trestu objeví opakovaně..
Státní aparát skutečně zasahuje velmi zásadním způsobem do existenčních potřeb osob propuštěných z výkonu trestu a to velmi rychlými exekutorskými nástroji pro alespoň částečné umoření závazků odsouzených.
V tomto případě nelze upřít opodstatněnost argumentů, které následně vedou (nutí) odsouzené osoby k nalezení práce, která je vykonávána v šedé zóně mimo kontrolní mechanismy správních a výkonných orgánů. S touto problematikou také nelze opomíjet samotný proces výkonu takové práce, která není stabilní, odsouzenou osobu nikterak nechrání před nekorektním jednání ze strany zaměstnavatele, který tak může a velmi často zneužívá svého postavení ve vztahu k jedinci, který je takto handicapován.
Stejně tak nelze opomenou skutečnost, že to odsouzenou osobu, která byla či nebyla propuštěna na podmíněné propuštění, nevede k prohlubování výchovného prvku, který se v dotčené zodpovědnosti za své závazky skýtá. Naopak systém nutí takové jedince, aby prohlubovali své znalosti o možnostech, jak se systému vyhnout.
Není však nutné se systému vyhýbat, je nutné vytvořit podmínky a to především prostřednictvím zázemí ze strany blízkých osob, které nesmí být pouze formální na základě jediného písemného dokumentu, kterým je příslib bydlení , ale především po stránce faktické, to znamená, že v době, kdy se odsouzený, ať již propuštěný nebo nepropuštěný na podmínku, snaží o začlenění do společnosti, musí být podpora emocionální , ale i materiální ze strany zdravého lidského vztahu.
K podpoře a to převážně materiální dochází u mnohých odsouzených po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody, což lze považovat za dobrý signál, že by k takové podpoře mohlo dojít i po výkonu trestu.
Ovšem hranice mezi podporou a zneužíváním blízkých osob je velmi křehká, a proto není vhodné, aby emocionální závislost na osobně, která se z výkonu trestu vrací, zaslepila racionální vyhodnocení situace po výkonu trestu a především schopnost a ochotu ze strany odsouzené osoby, se začlenit do společnosti.
Aby docházelo k soustavné a tolik potřebné pomoci, nesmí být pomoc vnímána jako prostředek k ovládání protistrany, ale ani ke zneužívání protistrany. Musí být projevem náklonnosti a důvěry, nikoli však slepé důvěry, ale důvěry založené na snaze odsouzené osoby o zlepšení situace a činění konkrétních kroků, které k zlepšení situace povedou dřív nebo později.
Síla a množství podpory je odrazem mezi lidského vztahu, který odsouzená osoba musí vytvořit již v průběhu VTOS a který bude odrazem jeho / ji samotné , protože to deklaruje schopnost vytvořit a především udržet další z perspektivy vedení řádného života a tou je motivace žít řádný život, nejen kvůli důsledkům, které v opačném případě přijdou, ale především z příčin, jimiž jsou blízcí, kteří onu pomocnou ruku odsouzené osobě podaly nejen ve výkonu trestu odnětí svobody, ale také po ukončení všech omezení prostřednictvím podmíněného propuštění nebo vykonání trestu v plné výměře.
