V souvislosti s resocializací odsouzených osob v rámci výkonu trestu odnětí svobody, jakožto nástroje pro dosažení nápravy pachatelů trestné činnosti, jsou jednotlivým odsouzeným osobám stanovovány tzv. Programy zacházení, které se skládají z povinných a nepovinných aktivit, zprostředkovávaných více, či méně odbornými zaměstnanci vězeňské služby - konkrétní věznice.
Tito odborní zaměstnanci jsou Sociální pracovník, Speciální pedagogický pracovník,Psycholog, Vychovatel. Programy zacházení jsou stanovovány na základě VSTUPNÍCH pohovorů s kompetentními osobami při příchodu odsouzené osoby do kmenové věznice, to je věznice určená odsouzené osobě jakožto věznice, která by měla splňovat zákonné požadavky a disponovat takovými možnostmi, které povedou k nápravě odsouzené osoby tedy resocializace.
Programy zacházení jsou stanovovány na základě vyhodnocení tzv. vnějších a vnitřních rizik odsouzené osoby, což v praxi znamená, jak je odsouzená osoba vnímána v důsledku závažnosti spáchané trestné činnosti a jak důsledné povinnosti a opatření by se dotčené osobě měly v rámci výkonu trestu odnětí svobody uplatňovat.
Formální Rozdíly mezi jednotlivými programy zacházení jsou pouze v počtu povinností a aktivit v procesu plnění programu zacházení, který se vyhodnocuje:
Podle typu umístění odsouzené osoby , dle rozsudku soudu , či na základě rozhodnutí ředitele konkrétní věznice, do tzv. Typů zabezpečení ( Nízký, Střední, Vysoký – stupně zabezpečení)
Faktické rozdíly mezi jednotlivými programy NEJSOU ŽÁDNÉ
Program zacházení je odsouzenou osobou plněn / plněn částečně / neplněn s ohledem na skutečnost, zda-li v průběhu sledovaného období byla či nebyla odsouzená osoba KÁZEŇSKY trestána, či s ní byl proveden ÚSTNÍ POHOVOR za přestupky / provinění různě závažného charakteru.
Od naprosto banálních přestupků typu 6 Knih na polici , namísto povolených 5. Až po přestupky / provinění typu držení a užívání mobilních telefonů, omamných a psychotropních látek, které již hraničí i s trestně právní odpovědností dotčené osoby.
REALITA je však taková, že Vězeňská služba je naprosto zoufale neúspěšná v rámci nejen záchytu těchto prostředků, ale především v samotném finálním důsledku v řízení v rámci kázeňského či trestně právního a to vlivem vlastní liknavosti, neznalosti a porušování práv odsouzených při vyšetřovacím procesu.
Vyhodnocování programu zacházejí a jeho plnění tedy spočívá v absolvování nebo i neabsolvování více, či méně absurdních aktivit či kroužků povinného i nepovinného charakteru. Mnohé programy, které uplatňují jednotlivé věznice v rámci programu zacházení, jsou tak absurdní a vedeny tak nekompetentně, že Ústavní soud České republiky zpochybnil zcela racionálně nejen jejich platnost, ale především smysluplnost.
Pro příklad můžeme uvést nepovinnou aktivitu programu zacházení Finanční gramotnost – ve které se odsouzené osoby, například za nejzávažnější hospodářskou trestnou činnost významného rozsahu (většinou se jedná o řádově desítky až stovky milionu korun způsobené škody) učí významu bankovního účtu a „kompetentní“ pracovník je provází bez jakéhokoli finančního vzdělání procesem, jak založit bankovní účet v bance. Když odsouzené osoby disponovaly a mnohdy ovládaly fyzické a právnické osoby, které využívali pro páchanou trestnou činnosti.
Pro další příklad můžeme uvést nepovinnou aktivitu programu zacházení Program „ZZZ“ , který ve svém významu zahrnuje tři složky (Zastav se, Zamysli se, Změň se), kdy tento nepovinný program, trvající 3 měsíce a spočívající v několik skupinových sezeních v rámci kolektivu odsouzených a několik písemných testů, zpracovaných „kompetentními osobami“ – má mít za důsledek skutečnou vnitřní změnu osobnosti odsouzené osoby.
Vnitřní změna osobnosti, dle vyjádření odborníků z oblasti psychiatrie a psychologie spočívá v individuální a dlouhodobé práci s dotčenou osobou. Je proto zcela nereálné, aby výsledkem pseudo-programů podobného typu bylo dosaženo něčeho jiného, než –li zcela neobjektivních výstupů, které jsou založeny na vzájemné informovanosti odsouzených osob o průběhu i obsahu jednotlivých sezení i písemných testů a tedy vzájemnou informovaností o požadovaných reakcích a výsledcích , zcela neguje a nuluje jakýkoli význam dotčeného programu.
Pakliže se však odsouzený neúčastní zcela zbytečných a nefunkčních aktivit je jeho program vyhodnocení vyhodnocován negativně. Odsouzené osoby mnohdy čelí atakům své-vůle zaměstnanců dotčených věznic v souvislosti s přímým vydíráním odsouzené osoby, aby se účastnila programu zacházení i přesto, že se mnohdy jedná o nepovinnou aktivitu programu zacházení , jinak se to negativně odrazí na písemném hodnocení odsouzené osoby pro podmíněné propuštění na svobodu.
Nadto samotné Okresní soudy na neabsolvování dotčených aktivit nepovinného typu, ba dokonce i povinného typu, nehledí jako na překážku v posuzování žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění.
Program zacházení je tedy plněn pouze tím, že odsouzená osoba ničeho zásadního nečiní, není problémová, ničeho zásadního nepožaduje a nebo naopak odsouzená osoba plní zcela nefunkční, komplexně nic neřešící programy a aktivity, které mu byly stanoveny na základě subjektivního názoru zaměstnance vězeňské služby, který je mnohdy sám účastníkem negativní psychologické změny osobnosti v důsledku dlouhodobého výkonu povolání, které je náročné nikoli z pohledu prostředí, ale z pohledu nemožnosti cokoli ovlivnit vlivem vlastní iniciativy a to v důsledku systémového selhání v oblasti přístupu k odsouzeným osobám za účelem resocializace odsouzených osob.
Je nutné vyzdvihnout jednotlivce mezi zaměstnanci vězeňské služby, kteří do tohoto prostředí jdou dobrovolně pracovat s problémovými klienty, mnohdy velmi problémovými. Tito zaměstnanci však naráží na systémové nedostatky, překážky, které takovýmto zaměstnancům zabraňují vykonávat svá přesvědčení v souvislosti s nutnou změnou přístupu.
Je nutné podotknout, že zaměstnanci a především odborní zaměstnanci čelí velkému tlaku, je nutné podotknout že v rámci interní psychologické péči zaměstnanců vězeňské služby pro duševní hygienu a zkoumání psychického stavu, je tato činnost stále vnímána, jako dogma, které se vztahuje k přímé úměře nemoc.
Je nutné také podotknout, že stres, kterému dotčení zaměstnanci čelí, na jedná straně plynoucí z deformovaných osobnostních rysů odsouzených osob po mentální, názorové, postojové, hodnotové stránce a na straně druhé z vlastních interních překážek ve výkonu povolání, což je významným faktorem, který negativně ovlivňuje přístup odborného personálu ve vězeňské službě, což se následně v přímé souvislosti promítá i na pracovní výkony dotčeného odoborného personálu.
Tato skutečnost v konečném důsledku má negativní vliv na odsouzené osoby, které v rámci výkonu trestu odnětí svobody nedojdou žádné , či minimální osobnostní změny , nad rámec toho nejsou odsouzené osoby mnohdy schopny řešit praktické a faktické kroky k narovnání situace, nebo alespoň ke zmínění důsledků plynoucích z páchání trestné činnosti pro samotné osoby odsouzené, ani pro své okolí, či společnost.
Dotčení zaměstnanci vězeňské služby mají samozřejmě možnost volby, mohou z velmi nehostinného prostředí odejít, nicméně finanční smyčka, kterou vězeňská služby svým zaměstnancům uvázala okolo pomyslného krku, je natolik zajímavá, že předčí i racionální vyhodnocení dlouhodobých a mnohdy neměnných důsledků v psychickém stavu zaměstnance.
Průměrný čistý výdělek odborného pracovníka se pohybuje okolo 35.000 čistého včetně rizikových a jiných příplatků – benefitů ve formě stravného, které činí nižší řádky desítek korun denně za plno-hodnotnou stravy – kterou si mimo jiné odnášejí zaměstnanci i pro své rodinné příslušníky, včetně bezplatného jízdného v rámci působnosti dotčené věznice prostřednictvím MHD aj…
V takovém případě je racionální úvaha takového zaměstnance zaslepena materiálními jistotami, které však zcela popírají skutečný problém a tím je deformace zaměstnanců po psychické stránce, která má vliv nejen na zaměstnance samotné, ale také na odsouzené osoby, které dostávají nulový zájem, nebo minimálně nutné.
Tyto fakty mají v konečném důsledku vliv na absolutně alarmující čísla výskytu recidivy odsouzených osob a minimální procento úspěšnosti kompletní resocializace odsouzené osoby, která nekončí v okamžiku propuštění osoby na svobodu, ale naopak tímto krokem pokračuje a proces dokončení resocializace je fakticky nemožný v rámci reálného prostředí a to vlivem všech nepříznivých systémových chyb, které není v tuto chvíli vůle napravit, protože resocializace by znamenala úbytek odsouzených recidivistů, kteří jsou významnou masou v rámci počtu vězněných osob v České republice.
To by v konečném důsledku znamenalo NEPOTŘEBNOST kvantity státní zaměstnanců přímě, či nepřímě navázaných na vězeňství. To by znamenalo nutnost takových osob se prosadit ve zcela běžném tržním a především konkurenčním prostředí na trhu práce. A vzhledem k přístupu , deformaci osobnostních rysů vlivem dlouhodobého uvěznění ve vězeňském systému, není reálné.
Problém recidivy a neúspěšné resocializace není všeobecně platné dogma v podobě nezájmu odsouzených o skutečnou změnu. Ale ve zcela absurdním, nefunkčním procesu resocializace ve výkonu trestu odnětí svobody a PO výkonu trestu odnětí svobody.
V závěru lze tedy konstatovat paradox, že rukojmími a skutečnými odsouzenými vězeňského systému nejsou pachatelé trestné činnosti, ale tzv. druhá strana. (Vězeňská služba samotná a především její vlastní zaměstnanci)
