Psychika a strach ve vězení.

Na úvod je potřeba sdělit to podstatné. Takový jaký nebo jaká do vězení přicházíte za sebou zanecháváte v civilním světě. Ven už nikdo nevyjde stejný. Může být lepší, ale také horší.

Psychika a strach hrají významnou roli v životech lidí. U těch, kteří život prožívají ve vazbě nebo přímém výkonu trestu odnětí svobody, to platí dvojnásob. A u těch, kteří jsou rodinnými příslušníky, ještě násobněji. Což je paradoxem samo o sobě.

Psychika ve vězení

Uvěznění představuje jednu z nejzávažnějších změn v životě odsouzeného člověka. Je  vytržen ze svého rodinného a sociálního prostředí, ocitne se ve specifickém prostředí věznice,  na které se dá jen těžko připravit předem, v prostředí nejen materiální, ale zejména sociální  izolace.

Jeho život je do značné míry řízen denním rozvrhem v daném zařízení, pravidly  stanovenými zákonem a nařízeními ředitele věznice. Jeho možnosti rozhodování o vlastním  chování jsou omezené také neustálou přítomnosti několika spoluodsouzených, nedostatkem  soukromí a intimity. Každodenní život ve vězení je zdrojem neustálých zátěžových situací a  stresorů, které ovlivňují psychickou rovnováhu a pohodu odsouzeného člověka.

Zvládání těchto stresujících situací závisí mimo jiné na osobnostní toleranci k zátěži a také na použití strategií, jejichž cílem je zvládání zátěžových situací a opětovné navození psychické  rovnováhy člověka. 

Psychologické a sociální důsledky uvěznění:
• Šok ze ztráty svobody představuje závažnou zátěžovou situaci, zejména pro ty, kteří se v ní necházejí poprvé- jinak prožívá situaci recidivista. Prožívání je závislé i od osobnostní vybavenosti a odolnosti. Nejedná se jen o aktuální zátěž z prostředí vězení, ale i tíživé pocity nejistoty a obav z budoucna (co bude s rodinou, ztráta práce, obavy z vyšetřování a trestního řízení, ze spolupachatelů, zdravotní stav, životní návyky, závislost na drogách a další) Reakcemi na realitu vězení může být deprese, apatie, strach ze spoluodsouzených a také frustrace z umístnění v malém prostoru s více lidmi, podřizování se dennímu režimu. Přichází šok, který přecházív krizi. 

Stádia krize:
• 1. hned po uvěznění- protesty, hysterie, poscity stísněnosti, úzkosti, snaha o manipulaci
• 2. po několika dnech- popírá krizi, nasatává apatie, utlumenost, cynismus, celkové zpomalení, ale na druhé straně i arogance- s snaha budovat svou pozici v nové prostředí, obstát v subkultuře. 
• 3. zaujetí krizí- zlom: vězeň se plácá mezi tím, co bylo a co bude, recidivista to už "umí hrát"
• 4. vyrovnaní se s krizí- přijetí reality
• 5. odeznění krize- fáze, kdy už dokáže vězn myslet i na něco jiného než to, že je ve vězení 

Strach z vězení

Nejčastěji se strach ve vazbě projevuje tzv. tenzí (vnitřní napětí) z uvěznění. Toto napětí se projevuje všemi možnými způsoby vnitřního odporu nebo psychických problémů. Setkáváme se s  projevy agrese a autoagrese (agrese vůči sobě samému), dále třeba vidíme hysterické nebo i různé psychosomatické  projevy. Je ale nutné dodat, že u velké části lidí, kteří jsou vězněni, se prokazují poruchy osobnosti, které se kvůli velké míře napětí projevují třeba tím, že se lidé řežou.

Porucha osobnosti ale není nemoc. Mnoho lidí "venku" tuto poruchu má a ani o tom třeba neví. Zcela jistě ji zde ale nemají všichni, mohu říci, že ale velká část ano. Řezání používají jako prostředek pro snížení napětí, které pociťují. Na svobodě si lidé snižují napětí různými jinými způsoby.

Devadesát procent lidí ve výkonu vazby si vinu nepřipouští. Při výkonu trestu už je to jiné, tam se dá říci, že vinu přiznávají.  Ale určitě si to nepředstavujte tak, že by se všichni káli a chodili se modlit za odpuštění hříchů. Jsou v podstatě ochotni přiznat, že trest, který dostali, je spravedlivý.

Projevy lítosti vidíme jen zřídka. Naopak hodně prožívají sebelítost. Litují sebe, jak si zkazili život. Oběť už je pro ně vedlejší. Někteří umí neskutečně vytěsnit problém. Velmi je mrzí, že se jim hroutí sociální vztahy. Oni si ale často nedokážou představit, jak těžké je to pro rodinu venku. Leckdy těžší než pro samotného člověka ve vězení. Jejich požadavky vůči rodině jsou někdy nepřiměřeně velké.

Existuje rozdíl v prožívání strachu z uvězení ve výkonu vazby a výkonu přímého trestu odnětí svobody. Ve vazbě neznáte dne ani hodiny, kdy budete propuštěn. Kupodivu ta největší nejistota přichází zvenku. Nevědí, jak probíhá vyšetřování, kdy začne soud, nemají každodenní zprávy od rodiny. U toho, kdo mívá žárlivé pocity, se jeho žárlivost jen zintenzivňuje. Tedy ve vazbě se nic strašidelného neděje, je vyžadováno dodržování vnitřního řádu a pořádku.

Při výkonu trestu je to ale jiné. Věznění mají své jisté, jejich život určuje vězeňský řád, režim a pravidla. Pro ně je to svým způsobem uklidňující. Navíc díky naději na zkrácení trestu si uchovávají vnitřní sílu k přežití.

Oproti kterémukoliv jinému trestu má člověk ve výkonu trestu čas a příležitost přemýšlet o tom, co se stalo, a přijmout za to zodpovědnost. O vazbě má jinou představu člověk, který tady pracuje, a jinou ten, který sem vězněného posílá. Ten, kdo ho sem posílá, žije v přesvědčení, že tady vyměkne, ale my víme, že se tu často i zatvrdí.